TERROR, EVERY TIME I DIE, ALL SHALL PERISH, THE ACACIA STRAIN, DOWN TO NOTHING a THICK AS BLOOD ze Států doplňuje na poslední chvíli francouzská VERA CRUZ … Nestoři metalcoreu, jižněrocková živelnost notně říznutá hardcorem, dvě jména kapel, v současnosti formujících nastupující metalcoreovou mládež, dvě jména provařená v „straight edge“ hardcore subkultuře a jeden pro mne neznámý spolek, od kterého vůbec nevím co čekat. Už jen soupiska kapel slibuje větší návštěvnost, než slaběji obsazený minulý ročník putovního festivalu „Hell On Earth“. Letošní výjezd ho překonal dokonce více jak třínásobně.

Historie mě naučila, že pokud jde o kapely, které neznám, vyplácí se mít nulová očekávání. U Frantíků VERA CRUZ jsem dokonce větřil hardcoreovou nudu modelu lopata/krumpáč. A té coreové lopatárny se mi i dostalo, ale rozhodně ne v nudném obalu. VERA CRUZ do lidí nastříleli v klasické sestavě kytara, basa, zpěv a bicí obrovskou salvu energického hardcore punku s hodně živelným rockovým základem a bujaře pozitivním chuťovým ocasem. Přesvědčivá divoká pódiovka, neustálé pokusy o komunikaci v českém jazyce a jeho mutacích, výtečně šlapající muzikantský výkon a na Abaton i sympaticky nepřekouřený čitelný zvuk. Nepamatuji si dobu, kdy by mne nějaká kapela, která otevírá program na podobných výjezdních metalových cirkusech, tak nadchla. VERA CRUZ byli zkrátka sympaťáci, u nichž mi bylo chvilkami i líto, že začínají program a zdaleka nemají takovou odezvu, jakou by si za své výkony zasloužili. Jejich hudbu bych v domácím poslechu asi často nevyhledával, ale na koncert příště zajdu určitě!

I ostřílení mohykáni jiho-floridského „sXe“ hardcoreu THICK AS BLOOD působí vedle Frantíků tak trochu jako chudí příbuzní. Jejich pojetí hardcore je o poznání těžkotonážnější, zahušťované dvěma kytarami, držícími se osvědčených morsh - coreových šablon, a zdaleka nedosahuje takové energičnosti v projevu, jako VERA CRUZ. Hudba THICK AS BLOOD je však o něco málo funkčnější, a tak je i pod scénou vidět pohyb, několik jednotlivců se stará o přikládání pod kotlem prakticky od první skladby.

Ani další hrající Američané DOWN TO NOTHING nepřeskočili laťku nastavenou prvními účinkujícími bez problémů. Ačkoliv jejich hardcore punk působil o ždibec výživněji, nedokázal si udržet moji plnou pozornost. Od podobné hudební formy bych očekával daleko větší nasazení, hardcoreové srdcařství, nadšení a zanícenost pro věc, a tyto elementy se pro tento večer formaci ze stáje Revelation Records nepodařilo přenést na pódium. Pokud pominu vokalistu Davida Wooda, působí pětka z Richmondu tak trochu ospale.

Od THE ACACIA STRAIN jsem naopak očekával nevýraznou valivou deathovou modernu, která bude bodovat hlavně u nejmladších návštěvníků. V podstatě jsem se i trefil, jen jsem do toho koše „breakdownových“ dětí celkem s překvapením letěl také. THE ACACIA STRAIN vytvořili naprosto skvělou atmosféru, kdy vzduchem létalo naprosto vše, a já si v tuto chvíli uvědomil, že klub je vlastně celkem dost plný. Oplácaný, civilně působící Vincent Bennett se projevil jako sympatický týpek, který s přehledem dirigoval lidi, kapelu, stagediving – zkrátka celý Abaton. Při jeho akci „prostředníčkem na nacisty“ nebyla v klubu snad jediná ruka, která by „fuckáče“ k nebi nevytasila. Ačkoliv kapela působila staticky, dokázala si vybudovat velmi dynamickou odezvu, kterou překonala až hlavní hvězda večera. Po odchodu mlátičky z Massachusetts ze scény se celým industriálním prostorem kubu rozléhalo hromadné „One More Song“.

V moderních trendech se pokračuje i nadále. Oaklandský kvintet ALL SHALL PERISH prezentuje techničtější polohu deathcoreu, ve kterém se může považovat za jednu z průkopnických kapel. V Abatonu není tento band žádným nováčkem, pokud počítám správně, kapela hraje v klubu minimálně potřetí, v rámci „Hell On Earth“ Tour tu byli již před třemi lety, kdy na akci sekundovali WALLS OF JERICHO a BORN FROM PAIN. Oproti předchozím kapelám se zrychlilo a více se tlačí na pilu. Hernan Hermida trochu popustil hřívu, málem jsem ho s jeho novou, animálnější fazónou nepoznal – co však člověk poznal na první poslech, byla bezchybná práce kytaristů a parádní bicí. K mému překvapení se stále drží celkem uspokojivý zvuk, kytaristé hecují kotel a bezchybně snoubí chytlavou melodiku se sekačkami. Hernan po většinu koncertu působí trochu zdrženlivě, většinou si drží místo uprostřed, s nohou na odposlechu nebo odťapká k odposlechu jinému, jeho statický projev však vyvažují naprosto nekompromisní hrdelní výlevy, kterými zaplavuje celý klub.

S EVERY TIME I DIE přichází svěží hardcore se slaměným jihorockovým základem, pódiovka je najednou mnohem dynamičtější, divočejší a odlehčenější. Deathcoreová trička pod scénou střídají kostkované flanelky, techniku a brutalitu střídá melodika a chytlavost. Na scéně dominuje obrovská postava Andrewa Williamse, který vedle poskakujícího uhlazeného modýlka Jordana působí jako zvíře utržené ze řetězu. Oproti Hernanovi Hermidovi své divoké řídnoucí háro oholil, co však zůstalo, je plnovous, který mu může závidět i Rumcajs, a s ním i nekompromisní pohyb na scéně. Pokud přebíhal z jedné části scény na druhou, soustředil na sebe většinu pozornosti, neboť to trochu vypadalo, jako by se přemisťoval závodní buldozer. Živnou půdu kapely vytváří materiál o rozloze pěti alb a ačkoliv z poslední silné čtyřky šlo o kapelu jednoznačně nejměkčí, nedá se říci, že by jejich set publikum zklidnil, ba naopak, kapela vytvořila skvělou atmosféru pro zakončení celého večera.

To přišlo s jednou z nejvýraznějších kapel starého metalcoreu. TERROR nastoupili a nemuseli dělat vůbec nic. Úplně totiž stačilo, když se postavili a celkem s poklidem začali do více jak pětisethlavého davu futrovat jednu údernou vypalovačku za druhou. Nejpohyblivějším elementem na scéně je jednoznačně vokalista Scott Vogel a ani ten se příliš snažit nemusí. Lidé totiž kapele zobou přímo z ruky. Převládá neustálý stagediving, moshuje se i v zadních řadách, circle pity naráží na rozměrové mantinely klubu.

Zvuk si stále drží poslouchatelnou úroveň, což je v koloritu jiných koncertů v Abatonu téměř zázrak, TERROR vládnou přímočarým tahem na branku, a opravdu perfektní náladu umocňuje Scott častým a trochu lacině působícím ujišťováním, že tady v Praze je to asi nejlepší zastávka celého turné (stačí se podívat na Youtube a zjistíte, že podobnou kulisu měla kapela všude). Převládá zkrátka vynikající atmosféra, ve které si i support, který přijel s kapelou, dává stagediving a plave v bouřící se mase hardcoreových návštěvníků. Závěr patří hostovačkám, kdy si s TERROR zazpívá několik lidí z kapel, které se „Hell On Earth“ 2010 účastní. Přídavek je v nabouchaném klubu samozřejmostí. Popravdě, podobnou atmosféru už jsem na klubovém koncertě dlouho nezažil – po jeho skončení si divoký mosh vybírá daň v podobě několika belhajících se lidí, kteří nemohou došlápnout na vyvrknutý kotník. Při odchodu z klubu tak potkávám i přijíždějící sanitku.